Ropné a syntetické tuky jsou pro výrobce dokonalou surovinou, neboť jsou mnohonásobně levnější než přírodní rostlinné tuky. Mají také téměř neomezenou trvanlivost a nemohou způsobit alergii (stejně tak jako PET láhev nebývá příčinou alergie při běžné manipulaci s ní). Jsou totiž látkami téměř inertními (nereaktivními).
Potíž je v tom, že podráždění pleti, pupínky a přecitlivělost mohou být zapříčiněny ucpanými póry a potními žlázami, což právě umělé tuky způsobují. Nebo tím, že je kůže schovaná pod „igelitovou" vrstvou, což vytváří nepřirozené podmínky. Narušení kteréhokoli přirozeného procesu se samozřejmě projeví (u jakéhokoliv živého organismu nebo systému), a to různými způsoby, které nabývají individuálního charakteru. Avšak to, že nemohou způsobit alergii (ale pozor, mohou být její prvotní příčinou – spouštěčem), je výrobci vyzdvihováno a využíváno jako argument, proč ropné tuky používat. Snad už základním protiargumentem by mělo být, že o kůži z pohledu funkčního orgánu mluvíme jako o „druhých plicích", proto bychom neměli jakýmkoli způsobem zabraňovat jeho přirozeným funkcím. Již na základní škole jsme se naučili, že buňka potřebuje dýchat, vylučovat, přijímat potravu. U přírodní kosmetiky je možnost reagovat na olejovou složku také minimální. Spotřebitel by musel mít alergii na sezam, mandle, avokádo atp. Navíc často, existuje-li tato alergie, je tomu tak jen v případě kontaktu s poškozenou pokožkou nebo u vnitřního užití.

Alergie
Obecně je vhodné se konkrétním alergenům vyhýbat, a ne používat obecná tvrzení iracionálně, jako důvod, proč zavrhnout přírodní kosmetiku. Dobrým příměrem by nám mohlo být: Máme-li alergii na papriku, také se nezačneme vyhýbat jakékoliv zelenině. Nahradíme ji igelitem, parafínovými svícemi, plastovými láhvemi a jiným běžným vybavením domácnosti? Samozřejmě, jíst takové věci je představa absurdní. Zamyslíme-li se stejně nad výživou pro naši pokožku, musí se nám zákonitě začít jevit ropné složky kosmetiky, které mívají většinou majoritní podíl, stejně absurdní a nevhodné. U jídla na první pohled poznáme jablko od láhve, ale u kosmetiky musíme číst titěrné nápisy na obalu a naučit se pár latinských názvů, abychom rozpoznali potřebné a nenechali se výrobcem uvádět v omyl, jak je jeho kosmetika přírodní a ekologická.

Silikony a voda
Poslední často používanou složkou bývají silikony. Jedná se v podstatě o „tekutý křemen". Pokud si uvědomíme obecné užití silikonu v jiných oborech, jako například stavební materiál nebo třeba umělá ňadra, opět se dobereme obdobných vlastností jako u ropných tuků. Používá se jako izolační materiál, který nepropouští ani vzduch nebo vodu a je biologicky nenarušitelný. Jinak by se nám implantáty vstřebaly do těla.
Vodní fáze bývá stejná u všech kosmetik, většinou se jedná o vodu demineralizovanou kvůli stabilitě emulze, ionty by narušovaly spojení mezi vodou a olejem a krém nebo mléko by se oddělovaly na dvě a více vrstev podle hustoty tekutin. V přírodní (či bio) kosmetice se jako vodní fáze může vyskytovat hydrolát neboli květová voda, která je výsledkem parovodní destilace esenciálních olejů. Obsahuje malý podíl esence a má účinky dané vlastnostmi bylin nebo květů, ze kterých pochází.
Málokdy se v přírodní kosmetice setkáme s vodami minerálními nebo s obsahem soli ve vodní fázi kvůli velké náročnosti na emulgátor. Syntetické jsou v emulgačních schopnostech samozřejmě mnohem výkonnější, jelikož jsou vyvinuty přímo k tomuto účelu. Příroda sama o sobě něco tak výkonného, jako je kosmetický emulgátor, k ničemu nepotřebuje (přírodní jsou např. lecitin, cholesterol, kefalin, encefalin – ty jsou však nepoužitelné a nedostačující). Tuky bývají ochranou před vodou (peří ptáků, srst), a není tedy důvod vytvářet něco, co by způsobovalo v podstatě poruchu, tedy mísitelnost tuku s vodou. Proto i přírodní emulgátory pocházejí sice z rostlinného zdroje, avšak při jejich výrobě se účastnila nějaká syntetická složka, která buď zcela zreaguje a promění se, nebo je odstraněna v následných krocích. Běžnými zástupci takových přírodních emulgátorů jsou třeba cetearyl alkohol, který pochází z kokosového oleje, nebo polyglyceryl-3-oleát, který se vyrábí z glycerinu a rostlinného oleje. Na obalech výrobků se také můžete setkat s látkou nazvanou polyglyceryl-3-matylglucose distearate, který kromě glycerolu a mastné kyseliny obsahuje také glukózu.
Nebyly u nich zjištěny jakékoliv vedlejší nebo neblahé účinky na pokožku. Některé přírodní emulgátory se také používají v potravinářství, například u margarínů, mléčných a tukových krémů a různých druhů omáček. U „běžné" kosmetiky se používají nejčastěji tzv. PEG deriváty, poznáme je podle koncovky -th/-eth (ceteareth) nebo PEG- ve spojení s číslem (např. PEG-100 Stearate, Ceteareth-33, Steareth-21) nebo též časté bývají: polyglykol, polysorbát či kopolyol. Jsou podezřelé z toho, že způsobují větší pronikavost pokožky, čímž ztrácí na své hlavní funkci potřebného orgánu, ochranného pláště celého těla. Taková pokožka často přehnaně reaguje na běžné vnější vlivy, jako je chlorovaná voda, slunce, vítr. Má sklony k infekcím, olupování, lupům, pupínkům, alergiím a dalším nezdravým projevům.
Dalšími složkami krému bývají účinné látky, konzervanty, parfemace a různé další regulátory konzistence, toku, viskozity a vlastností výrobku. Pokud výrobek obsahuje vodu, je nutné jej konzervovat. Voda vytváří vhodné podmínky pro růst bakterií. Jako konzervanty mohou sloužit i jiné složky výrobku, např. alkohol (může být obsažen třeba měsíčkový výluh v ethanolu), extrakt z grepového jádra, některé bylinné extrakty, kyseliny a esence. Dají se použít i potravinářské konzervanty benzoan sodný a sorban draselný.

Za kosmetiku utrácíme měsíčně nemalé částky. Ze zkušenosti víme, že nám některá pomáhá, jiná méně. Některá naší pleti dokonce škodí. Ptáme se, zda je lepší přírodní kosmetika než ta běžná, zda výrobky obsahují také nějaká svá „éčka" jako potraviny, na co si dávat pozor apod. Pro lepší porozumění světu kosmetiky jsme pro vás připravili nový seriál.

Kosmetika se rozděluje na mnoho druhů. Obecně je to zkrátka věc, která slouží ke zkrášlení těla nebo jeho ochraně. Dá se tak ale označit i třeba obyčejné mýdlo a mnoho dalších mycích prostředků. Zvláštním případem je potom autokosmetika či kosmetika pro psí miláčky. Nás ale bude zajímat kosmetika určená hlavně pro člověka. Autokosmetika možná příště, pánové jistě prominou.

Trochu teorie na úvod

Obecně můžeme kosmetiku rozdělit na přírodní nebo biokosmetiku, kosmetiku přírodní s obsahem syntetických látek, syntetickou s obsahem přírodních látek, a nebereme-li v potaz vodu obsaženou ve výrobku, i kosmetiku čistě syntetickou. Je možné se částečně orientovat podle certifikátů, jako je kupříkladu Ekocert, BDIH, CPK, CPK Bio, NaTrue a další. Ne všechny firmy si ale z různých důvodů nechávají své výrobky certifikovat (nejčastěji z důvodu velké finanční nákladnosti), proto nám spotřebitelům nezbývá nic jiného, chceme-li mít komplexní přehled, než se naučit pár základních pravidel, jak zdravou kosmetiku rozpoznat. K tomu je třeba trochu zabrousit do základů kosmetické technologie, jako jsou funkční složky jednotlivých přípravků, jejich výroba a zdroje.

Můžeme začít například krémem. Jakýkoliv krém obyčejně musí obsahovat tři základní složky a těmi jsou: vodní fáze, olejová fáze a emulgátor. Olejová fáze se skládá, jak název napovídá, z látek rozpustných v tucích. Snaha výrobců je samozřejmě ceny stlačovat co nejníže, proto raději volí ropné deriváty. Jelikož rafinací ropy lze získat produkty od lehkého oleje (paraffinum liquidum) až po velmi tuhé vosky (microcristaline wax, cera microcristallina), najdeme je v mnoha výrobcích. Krém také musí být pocitově hebký. Zde přichází na řadu emolienty. Jsou to naprosto neutrální látky bez vůně a velmi lehce roztíratelné bez zanechání mastného pocitu. Jsou to ty látky, které vytváří dojem „sametové" pleti. Jedná se o sloučeniny mastných kyselin a alkoholů (estery). Mastné kyseliny pocházejí většinou z rostlinných nebo živočišných olejů. Alkoholy se vyrábí synteticky z ropy.
Olej a voda jsou za běžných podmínek nemísitelné. Proto do hry vstupují emulgátory, což jsou látky, které umožňují spojení oleje a vody do formy krému. Zde jsou to nejčastěji tzv. PEG deriváty (PolyEthylenGlykol), které mají nízké výrobní náklady. Navíc takový emulgátor se dá vyrobit na míru, aby splňoval všechny nároky výrobce. PEG deriváty se ale také nepřímo vyrábějí z ropy. Ethylenglykol se používá například jako nemrznoucí kapalina do aut.

Zbývá nám ještě zmínit vodní část. Voda se naštěstí synteticky vyrábět nemusí, ale její kvalita pro výrobu kosmetiky musí být velmi dobrá, jinak by krém nedržel pohromadě. Voda se tedy používá destilovaná, případně demineralizovaná.

Jak sami vidíte, nahradit všechny tyto složky surovinami pocházejícími pouze z obnovitelných zdrojů či ekologického zemědělství není snadný úkol. Navíc přírodní kosmetika mnohdy ani zdaleka nevypadá jako její ropný protějšek. To situaci výrobcům ještě ztěžuje. V poslední době ale došlo v oblasti přírodní kosmetiky k velkému vývoji a tento rozdíl se rychle smazává.

Počátky

Ropné tuky se do kosmetiky dostaly téměř omylem. „Surovina pro vazelínu byla objevena v roce 1859 v Titusville v Pensylvánii, na některém z prvních ropných vrtů v zemi. Pracovníci neměli rádi parafinovitý materiál, který se ve vrtech tvořil, protože způsoboval poruchy. Používali ho však na rány a popáleniny, neboť urychloval hojení. Mladý chemik Robert Chesebrough, jehož dřívější práce na destilaci paliv z tuku vorvaňů byla překonána využitím ropy, přišel do Titusville, aby viděl, které nové materiály mají komerční potenciál. Vzal nerafinovaný černý „tyčový vosk", jak ho naftaři nazývali, do své laboratoře k rafinaci a ke zjištění potenciálního využití. Chesebrough objevil, že destilací lehčích, řidších olejových produktů z tohoto vosku by mohl vytvořit světle zbarvený gel. Tento proces výroby vazelíny si v roce 1872 nechal patentovat. Proces zahrnuje vakuovou destilaci surového materiálu s následnou filtrací destilačního zbytku přes živočišné uhlí. Chesebrough cestoval v okolí New Yorku, kde předváděl produkt a doporučoval ho k nákupu. Leptal kvůli tomu svou kůži kyselinou a pálil otevřeným plamenem, potom tato místa pokryl novou mastí, a nakonec je ukazoval vyléčená, jak hlásal, svým zázračným výrobkem. První továrnu si otevřel v roce 1870 v Brooklynu. Chesebrough původně doporučoval vazelínu primárně jako mast na rány a popáleniny. Lékaři však prokázali, že vazelína nemá žádný lékařský účinek (ani proti puchýřům) ani není pohlcována kůží. Její účinnost při zrychlování hojení ran a popálenin spočívá v utěsnění proti průniku mikrobů do rány a proti vysychání rány." (zdroj: wikipedia.org)

Pravděpodobně se tato surovina spolu s „tyčovým olejem" – parafínem stala velkou módou a zůstala dodnes běžnou součástí kosmetiky – tradicí, bez ohledu na následná zjištění. Jak již bylo uvedeno, ropné oleje jsou nevstřebatelné, jsou to dlouhé řetězce uhlovodíků, které vytvářejí na pokožce povlak či vrstvu. To, že pokožka vypadá lépe, je důsledkem toho, že tento povlak má efekt jako make-up či nátěr, jak ho známe z ošetření nábytku. Kůže nevypadá ani suchá a ani se v danou chvíli neodlupuje. Neobsahuje ale nic vstřebatelného. Parafínový olej neobsahuje ani minerály, ani mastné kyseliny, enzymy, vitaminy, prostě jakoukoliv látku použitelnou pro pokožku, čímž jsou přesným protikladem k rostlinným olejům. Ropné a syntetické tuky díky tomu, že vytvářejí neproniknutelnou vrstvu, jsou báječnou ochranou např. pro ruce automechaniků. Každý den však v pokožce zamezují buněčnému dýchání, pocení, vyměšování mazu z mazových žláz a obecně přirozeným procesům. Jsou dokonce podezřelé z toho, že bývají častou příčinou chronicky mastné či suché pokožky a jiných potíží.